Kurz LANO - Instruktor lezení na umělých stěnách

Tři naši členové se zúčastnili kurzu Instruktor lezení na umělých stěnách pořádaného Lezeckou asociací nezávislých odborníků. Přečtěte si jaké to celé bylo z pohledu Ondry, Michala a Honzíka.

Ondra Švec - oddílový trenér a jeden z lektorů kurzu

Ve třech prodloužených víkendech v lednu a únoru (čtvrtek–neděle) jsem měl jako jeden z přednášejících lektorů možnost přednášet na kurzu ILNUS (Instruktor lezení na umělých stěnách) a TSL (Trenér sportovního lezení).

Prvnímu bloku dominovala metodika a bezpečnost na umělých stěnách, kterého se účastnili pouze uchazeči o licenci ILNUS a na dva následující bloky zaměřené na principy sportovní přípravy, teoretická východiska výuky sportovního lezení a základy lezeckého tréninku, se přidali i uchazeči o licenci TSL, kteří dále pokračují praxí na lezeckých závodech a svým vlastním závěrečným blokem.

Skupina frekventantů byla velmi různorodá jak svými lezeckými, instruktorskými i trenérskými zkušenostmi, tak i věkem, přičemž nejmladšímu účastníkovi bylo osmnáct a nejstaršímu padesát pět let. Kurzu se účastnili někteří zkušení instruktoři, nebo oddíloví trenéři, ale i lidé zcela bez zkušeností. V obou případech musím ocenit snahu o profesionální přístup těchto lidí, kteří se na kurz přihlásili z důvodů něco nového se naučit a používat tyto znalosti a informace při své práci instruktora nebo trenéra. Dost často se v poslední době setkáváme s takzvanými „rychlokurzy“, ve kterých nejde o to se něco naučit a dozvědět, ale získat pouze „papír“ (licenci, osvědčení nebo certifikát), aby majitel tohoto „papíru“ mohl začít rychle inkasovat peníze od klientů. Bohužel tito rádoby instruktoři a trenéři pracují hlavně s dětmi, které nic dobrého nenaučí a svým neodborným přístupem jim mohou dokonce ublížit.

Všechny kurzy a přednášky, které v LANO (Lezecká asociace nezávislých odborníků) pořádá, vždy začínají představením se všech zúčastněných a krátkým popisem jejich dosavadní činnosti a co od kurzu či přednášky očekávají, tak tomu bylo i tentokrát. Je velmi sympatické, když se dozvídám, že maminka nebo tatínek dá své dítko do lezeckého kroužku, následně začne v tomto kroužku také pomáhat s organizací a usoudí, že by bylo dobré se v tomto oboru nějak vzdělat a přihlásí se do kurzu, které takové vzdělání nabízí. A vážím si těchto rodičů ještě o to více, když je neodradí od absolvování kurzu ani vstupní praktický test ze znalostí základní metodiky, povinné přelezení cesty minimální obtížnosti 5 UIAA, následně metodický výstup za přítomnosti ostatních frekventantů kurzu a písemný test obsahující otázky například z metodiky, bezpečnosti, fyziologie nebo anatomie.

Projít celým kurzem je fyzicky i psychicky velmi náročné neboť 150 hodin je minimum času na to, aby frekventant vše zcela pochopil, zapamatoval si a začal v praxi používat. Se všemi zúčastněnými jsme se ale shodly na tom, že je dobré seznámit se základy dané problematiky a dále se vzdělávat a nabyté znalosti prohlubovat, vědět kde, nebo od koho informace čerpat, či koho kontaktovat a požádat o pomoc. Dalším bonusem kurzu je to, že lidé z různých odvětví lezeckého sportu se mohou seznámit a vyměnit si své zkušenosti a poznatky.

Za svou osobu mohu říct, že i jako lektor jsem se od každého frekventanta něčemu přiučil, neboť různé přístupy a pohledy na problém vyvolávají otázky, na které je potřeba hledat odpovědi.

OŠ

Michal Němec - frekventant

ILNUS - práce a zábavy kus

Když se ke mně dostala zpráva, že se chystá školení instruktorů od LANO, na kterém se bude podílet OŠ, nemusel jsem dlouho váhat.

A musím říct, že jsem se rozhodl správně. Během třech nabitých a velmi náročných víkendů jsem si upevnil nejen metodiku, ale dozvěděl se spoustu informací o tom, jak poutavě a hravě uvést nadšence do tajů bezpečného lezení.

První víkend byl nabitý metodikou. Bylo skvělé si zopakovat všechny informace o metodice, které jsem získal za těch pár let od Ondry. Druhý víkend začal anatomickou "nalejvárnou" od Tomáše. Dále se pokračovalo už drobet více v trenérském duchu a v neděli přijeli Radim s Eliškou a podělili se o své výukové metody a Radim následně přidal i psychologické aspekty výuky a tréninku. Třetí víkend byl zaměřený už čistě na tréninkové metody.

Celý kurz se nesl v kamarádské atmosféře, na čemž nese obří zásluhu Ondra a ostatní lektoři z LANO.

Tento kurz měl pro mě obrovský přínos. Jednak jsem si potvrdil, že metodická příprava z minulých let byla naprosto nadstandardní, ale také jsem se dozvěděl hodně o tréninkových metodách. Koncept kurzu mě nadchnul. Metodika je základ, o tom žádná, ovšem přesah do tréninkových metod byl skvělý. Teď mám představu o tom, jak strukturovat lezecké začátky tak, aby byly nejen bezpečné, ale i zábavné a pokrok viditelný.

Jsem moc rád, že jsem členem právě horolezeckého oddílu HORN, kde jsou lidé kteří se aktivně spolupodílejí na vytváření takovýchto kurzů a stále sledují nejaktuálnější trendy v lezení. Díky nim se nejen já dostanu k informacím, které byly donedávna dostupné jen profi trenérům.

Jan Žofka - frekventant

Jeden den z kurzu pohledem lezce kurzisty

Vstávám v sedm hodin ráno. Kopnu do sebe rychlou a lehkou snídani, naházím jídlo na celý den do batohu a vyrážím na halu. V osm ráno je Smíchoff relativně prázdný, rychle rozcvičit a rozlézt. Pak následuje super čas na pár boulderů. Bylo super takhle začít den. Těsně před desátou končím a rychle běžím na místo, kde každé ráno začínáme kurz. I když jsem přišel na čas, tak není kam spěchat… čeká se na akademiky. Dám si druhou část snídaně a přepínám do módu Kurz. Hodiny teorie se prolínají s praxí na stěně. Při pauze na oběd je trocha času na lehčí lezení. Bylo strašně těžké nelézt, když se to vyloženě nabízelo. Po obědě, který ostatním trval 45 minut a mně 10, protože lezení, následuje drobné čekání-opět na již zmíněnou část skupiny a můžeme pokračovat. Při různých cvičeních jsem byl přednostně využíván z důvodů mně neznámých, ale bavilo mě to, takže jsem byl vlastně rád. Je pravda, že po rychlém obědě lézt cestu a snažit se ji vylézt za co nejnižší čas bylo výživné, ale proč si to nezkusit. Večer končíme okolo 21. hodiny a někdy později. Po příchodu na ubytko následuje příprava jídla na další den, večeře, hygiena a konečně spánek.

Tenhle celý úžasný kolotoč se několikrát zopakuje, jste po něm celkem vyřízení, ale když vás to baví, tak jste zároveň šťastní. Na konci vás čeká zkouška a když ji uděláte, tak to máte za sebou. Tři prodloužené víkendy utečou strašně rychle a vám v hlavě zůstává nespočet nových informací a zkušeností. Navíc jste si to celé užili a seznámili se z novými lidmi, které baví to samé, co vás.

Existuje lepší kombinace? Za mě určitě ne.

A taky je to určitě lepší kombinace než ta, co byla v Tokiu 2021 😊